Sci-fi zážitek a reálná protržená přehrada
Konečně se s vámi mohu podělit o kapitolu, na kterou jsem se po absolvování prvního červnového víkendu tolik těšil. Nedávno jsem se vrátil z metalového festivalu ve Vizovicích, ale nyní si společně s vámi připomenu jiný hudební zážitek. Psala se sobota 4. června a společně s Martinou, kamarádem Lukášem a jeho přítelkyní Veronikou jsme vyrazili vstříc sci-fi zážitku do pražského Rudolfina.
Ve večerních hodinách, v oblecích a šatičkách jsme vešli do nádherné budovy, kde nás za pár minut měla ohromit Filmová filhamonie notoricky známými melodiemi z prostředí vědeckofantastické kinematografie. Na chodbách Rudolfina jsme nepotkávali pouze stejně oblečené spoluobčany, ale také třeba T-rexe, posádku lodi Enterprise, ozbrojence z Total Recall a samozřejmě i několik zástupců ze série Star Wars. Bylo vidět, že tento večer nebude příliš oficiální, ale příjemně odlehčený. V předsálí navíc byly volně dostupné pralinky od firmy Lindt různých barev.
Samotný koncert byl doslova famózní. Pánové a dámy pod vedením dirigenta Jana Kučery odváděli skvělou práci a hned u druhé skladby jsem měl husí kůži a takřka skleněné oči. V tu dobu totiž sálem zněla melodie z kultovní série Back To The Future. Když jsem si myslel, že tak dobré už ten večer nic nebude, přišla o chvíli později například melodie z filmu Star Trek - The Enterprise. Pokukovali jsme po sobě v naší partě prakticky pokaždé, když začala nová skladba, a uznale kývali. Ke skvělé hudbě nám filharmonie nabídla i překvapení, že nás sama vybídla k tomu, abychom si jejich vystoupení nahrávali a dávali s hashtagy na sociální sítě. Kdo sleduje ty naše, určitě několik videí v příběhu z daného večera zachytil taktéž.
Druhou polovinu večera přišel do první řady prozkoumat i zvídavý T-rex, kterého jsme viděli v předsálí. Zalaškoval si s panem dirigentem a jak slyšel známou melodii ze “svého” Jurského parku, byl u vytržení, tleskal pracičkami a vrtěl radostně ocasem. Po skončení skladby ho potleskem následoval opět i celý sál. Večer se blížil ke konci, sálem se nesla například melodie z Matrixu, ale z druhé poloviny vystoupení mi učaroval hlavně Star Trek - Into Darkness. Tou dobou už byl na ochozech také Pěvecký sbor Filmové filharmonie pod vedením Lenky Dandové, což dodalo skladbám další rozměr. Bylo se tedy opravdu i na co koukat. Od různých příběhů, které se odehrávaly mezi “nástrojáři” dole až po zástup lidí nad nimi, kteří používali své hlasivky. Všichni pekelně soustředění a po očku mrkající na dirigenta. Zejména zadní řady, kde se skrývaly nástroje jako bubny nebo činely, měly těžkou situaci. Trefit se jednou za čas správně do rytmu je svazující a bylo vidět, že si toho jsou všichni vědomi. Všechno však klaplo na jedničku a nikdo z nás nezaznamenal žádnou chybu.
K našemu velkému překvapení se i zde hrálo na přídavky a že jich nebylo málo. Neustále tleskající publikum si žádalo více. A dostalo navíc notoricky známou skladbu z Avengers, “pochodovku” ze Star Wars. Celý večer završila skladba seriálová. Sálem se rozezněla melodie z kultovního příběhu těžební lodě Červený trpaslík, kde si sbor konečně mohl pořádně zazpívat a zazněla také elektrická kytara. Samozřejmě, tóny byly o dost kvalitnější, než by byly v podání hvězdného Listera. V deset hodin večer jsme se s úsměvy na rtech vydali zpět do noční Prahy a přemýšleli, co dál. Lukáš s přítelkyní šli na metro a my s Martinkou jsme se ještě chvíli prošli a obdivovali krásy nočního hlavního města. Na Karlově mostě jsme zavzpomínali na naše první rande a pomalu kráčeli na metro a domů. Přeci jen, hned druhý den nás čekalo další dobrodružství.
Zatímco v sobotu nám do uší hrála hudba z kultovního sci-fi, neděli jsme měli rezervovanou pro výlet na místo jedné z největších tragédií v historii českých zemí. Cílem naší výpravy byla bývalá přehrada na Bílé Desné, dnes bohužel známá jako Protržená přehrada. Na výlet do Jizerských hor jsme tentokrát vyrazili s kamarádkami Evou a Zuzkou. Holky nás dopoledne vyzvedly autem a netrvalo dlouho a už jsme se všichni kochali krásami našeho severního pohoří. V poslední době sice preferujeme zejména cestování vlakem, ale na sever se bohužel z Prahy efektivně vlakmo dostat nedá a autobusem by cesta zabrala poměrně dost času. Byli jsme tedy nakonec rádi za pohodlí automobilu, ve kterém se s námi vezl i malý Zuzčin psík.
Trasu jsem tentokrát vytyčoval já a jelikož okolí Albrechtic v Jizerských horách znám poměrně dobře, možná jsem ji až příliš předimenzoval. Vzhledem k tomu, že tento příběh nakonec píši (ač opožděně), nikdo z výletníků mě za to ale neubil nebo neukousl. Výlet jsme započali z parkoviště u nádraží v Josefově Dole. Bylo kolem třičtvrtě na jedenáct dopoledne a nás čekal čtyřkilometrový výšlap ke zmíněné bývalé přehradě, během kterého jsme vystoupali o téměř 300 výškových metrů. Než jsme zašli do lesa, obdivovali jsme podél říčky Jedlové krásné staré vilky a roubenky s udržovanými zahrádkami. Po pár stech metrech už jsme byli od slunečních paprsků poměrně solidně zpraženi, ale brzy nás zachránily lesní turistické cesty.
Po krátkém úseku lesních cest jsme se opět vrátili na asfaltovou síť cyklostezek, kterých je v okolí požehnaně a musí to být ráj pro vyznavače kol. Pravdou je, že tyto kopce musí docela bolet, a byl jsem rád, že aktuálně jdu po svých. Na druhou stranu, většina cyklistů, kteří nás míjeli, měla stroje s elektrickým pohonem, takže zase tolik netrpěli. Nám se šlo také dobře a s občasnými zastávkami na focení přírody, někdy s kuriózními výjevy, jsme pokračovali za svým hlavním cílem.
U rozcestníku Mariánskohorské Boudy jsme se na chvíli zastavili a úplně si představovali, jaký tu v zimě musí být ráj pro běžkaře. Od tohoto místa jsme také začali potkávat řezbářská díla nejen s tématikou přehrady. Smírčí kříž k Protržené přehradě se nacházel kousek od rozcestníku směrem k vrchu Bučina. Vyřezanou repliku šoupátkové věže jsme pak obdivovali při cestě k její reálné předloze na místě, kde se cyklostezka rozchází se žlutou turistickou stezkou. Když jsme šli opravdu úžasnou lesní cestičkou, začaly nám přicházet SMS o přivítání v Polsku. Signál v horách jsme bůhví jaký neočekávali, ale hlášení o polské síti pět kilometrů vzdušnou čarou od hranic s našimi sousedy nás trochu překvapilo.
Více jsme si ale všímali překrásné přírody okolo. Holky nám trochu popoběhly dopředu, ale i my jsme za chvíli uzřeli torzo bývalé přehrady a nutno dodat, že pohled to byl hodně zajímavý. Nebýt zbytku odtokového kanálu, hráze a hlavně šoupátkové věže, nevěřili bychom, že tu před více jak sto lety byla více jak osmihektarová přehrada. Ač jsem o tomto místě dlouhá léta věděl, jako nápad na výlet mi ho vnuklo až pěkně zpracované video na Youtube, které na počítačovém modelu ukazuje, jak k protržení vlastně došlo a jaké to mělo následky pro blízké okolí i vzdálená místa. Pokud se chcete o neštěstí dozvědět více, určitě tento krátký dokument doporučuji shlédnout.
Přehrada, která se stavěla 3 roky v letech 1912-1915, vydržela v provozu pouhých 10 měsíců. Na protržení sypané hráze mělo vliv pravděpodobně více faktorů. Od nedostatečných technických možností v rámci geologického průzkumu, přes intenzivní deště, které stavbu provázely, až po válečné období, díky kterému byla stavba kvůli úsporným opatřením možná ošizena. Neštěstí z 18. září 1916 nepřežilo 65 lidí včetně mnoha dětí. Všechny oběti jmenovitě připomíná společný pomník, ke kterému jsme se po žluté turistické cestičce vydali. Když jsme četli jména s roky narození, měli jsme husí kůži, poléval nás horký pot a nebylo to z neustále panujícího vedra.
Po uctění památky jsme se vydali zpět k přehradě a konkrétně k místu jejího protržení, kde dnes nenápadně protéká říčka Bílá Desná a kde se majestátně trčí šoupátková věž. Než jsme se k ní dostali, nahlédli jsme do části zbytku hráze, kde lze spatřit i útroby s původním potrubím. Dále jsme pokračovali po zbytku hráze až k rozcestníku a zejména k Lesnímu baru Krömerova bouda. Zde jsme si chtěli chvíli orazit, doplnit jídlo, tekutiny a hlavně si načepovat pivo z hráze přehrady. Ano, čtete správně! Z kamenné zídky se na nás opravdu smály pípy, ze kterých si člověk mohl sám načepovat chléb národa našeho. Někdo možná trutnovským pivem Krakonoš pohrdne, sám bych ho jindy asi nevyhledával, ale přišlo nám rozhodně vhod. Zajímavé také je, že když je stánek zavřený, jsou k dispozici kelímky a lidé do kasičky poctivě platí. Zde je tedy svět ještě v pořádku a místní majitel prý často nalezne více peněz než by po spočítání spotřeby měl.
Poseděli jsme necelou půlhodinku a když se na místo sjelo několik skupinek cyklistů, vyrazili jsme 40 minut po poledni směr Albrechtice. Na místě mě ještě napadlo, že bychom si mohli bývalou přehradu obejít nebo se podívat na její skoro dvojče, vodní dílo Souš, která na Černé Desné vznikala prakticky současně. Po katastrofě, která postihla její sestřičku, byla přehrada Souš zrekonstruována a její hráz vyztužena. Nápad byl poměrně rychle zavržen, takže jsme vyrazili k dalšímu bodu naší cesty - vodopádům na Bílé Desné. Po cestě jsme opět nacházeli několik dřevěných soch s tematikou neštěstí. Zvednutá paže jakožto symbol volání o pomoc nebo socha nazvaná “Kdo přežije” s vyřezanými obličeji. Po cestě jsme potkali také dřevěnou vílu z Protržené přehrady.
Pod sebou jsme slyšeli neustále šumění vody, ale přes hustý les jsme prakticky nic neviděli. Občas nějaký vodopád koutkem oka k zahlédnutí byl, ale divokou vodu jsme si mohli prohlédnout až na přírodní galerii na skalách, ke které jsme uhnuli z hlavní cesty. Sice jsme vodopád viděli pouze z dálky, ale uchvátilo nás koryto řeky, okolní stromy a ohromil provázek napnutý mezi stromy ve výšce třinácti metrů. Ano, záplavová vlna se tímto místem valila v takové výšce. Naučná cedule opodál pravila, že na střední části Desné měla vlna sílu pravděpodobně více jak 900 GJ, což je takové množství energie, které vyrobí Temelín za 15 minut provozu v plném zatížení.
Chvíli jsme si poseděli na krásné vyřezávané lavičce ve tvaru ryby a vyrazili dále s vidinou toho, že se k nějakému vodopádu opravdu dostaneme. Mobilní signál jsme nikdo neměli, takže vypnout na chvíli aplikaci navigace byla chyba. I když naslepo, nakonec jsme dorazili k dalšímu sezení, kde se nacházel i velký stůl s lavičkami, kde jsme si mohli dát další sváču. I zde byly naučné cedule a také další vyřezávaná socha ve tvaru židle. Zatímco půlka výpravy, včetně mé maličkosti, doplňovala energii, druhá vyrazila na průzkum k řece. Když ale začali přicházet další skupinky lidí, vyrazil jsem k vodě také. Stačilo sešplhat jeden kovový žebřík a už se dal obdivovat vodopád připomínající spíše klasický jez. Příroda okolo však byla opravdu fotogenická, takže jsem si vyšplhal i pár metrů proti směru řeky.
Vzhledem k tomu, že už bylo po půl druhé a před námi bylo ještě mnoho kilometrů a převýšení, vyrazili jsem opět na cyklostezku. Čekal nás totiž přechod do Albrechtic v Jizerských horách, kde jsem chtěl navštívit kamaráda Martina, se kterým jsem už od začátku výletu na dálku komunikoval. Martin vlastní v Albrechticích penzion, do kterého jsem před lety jezdil každý rok po dobu alespoň patnácti let. Než jsme však měli dorazit do zmiňovaného cíle, navrhl jsem ještě možnou odbočku na rozhlednu Světlý vrch. Výšlap ke stavbě, která byla realizována k 350. výročí Albrechtic, byl však zbytkem výpravy zamítnut. Místo toho jsme dorazili Na konec světa. Ano, tento nápis na nás svítil z fasády jednoho z domů v Desné. Ubytovat se za 99 Kč na den na konci světa, no neberte to.
Pro nás byl však konec výpravy ještě v nedohlednu. Bylo zapotřebí překonat kopec mezi Desnou a Albrechticemi a bylo znát, že už se účastníkům cesta trochu dostává pod kůži. I mně bylo neskutečné vedro a přišel jsem si ve chvílích mimo les jako bychom byli v zelené poušti. Výhled shora kopce na Desnou však za ten výšlap stál. Viděli jsme také nově rekonstruované skokanské můstky, což v našich končinách považuji za raritu. Nedaleký Harrachov by mohl vyprávět. Nebyla to jediná novinka, které jsem se na místě divil. Na kopci, který jsme jako děti na základní škole šlapali a po kterém jsme se následně rozřazovali do výkonnostních družstev, už byly vystaveny dva nové vleky. To, o čem jsme se s Martinem před lety bavili, se už stalo skutečností. Uvědomil jsem si také, že jsem zde vlastně nikdy nebyl v jiném, než v zimním období. Okolí pod Tanvaldským Špičákem se zelenalo a na člověka dýchla nostalgie a pohoda.
Blížili jsme se pomalu k penzionu Hana, ze kterého jsme léta vyráželi na sjezdovkách a volnou technikou bruslili lesem ke skiáreálu na Špičáku. Před penzionem na velkém přilehlém pozemku, kde jsme vždy parkovali naše auta, seděl a měl pohodičku Martin a z dálky nás vítal. Měl jsem opravdu radost, že jsme se po letech zase viděli a že se mu daří dobře. Pobyty zde byly vždy legendární a zejména na Silvestry vzpomínáme mnohdy doteď. Martin a všichni na penziónu byli vždy skvělí hostitelé a místní kuchyně vždy excelovala. Pevně věřím, že se sem ještě vrátíme a navážeme tak na léta, kdy jsme zde pravidelně byli ubytováni. Po zkušenosti z června to nutně nemusí být v zimě.
Během relaxu před penzionem jsem Martina obeznámil s naší cestou a co nás ještě čeká. Zlatý hřeb odpoledne totiž měl být výšlap na Špičák. I přes doporučování pana domácího se ale nápad opět neujal a byli jsme holkami přehlasováni. Přitom shora ze skal musel být krásný výhled. S touto malou revolucí jsem úplně nepočítal a původní plán, kdy jsme měli ze Špičáku pokračovat do Jiřetína pod Bukovou, se musel přepracovat. Návrh, že půjdeme pěšky do Josefova Dolu se jevil jako možný, ale 5,5 kilometrů po silnici ve výhni se úplně nepozdával mně. Proto jsem se podíval na vlakový jízdní řád a světe div se, za 12 minut měl odjíždět vlak ze zástávky Tanvaldský Špičák. Problém byl, že mapa ukazovala cca minut 16. Bylo zapotřebí tedy nápad schválit ve zrychleném řízení a popoběhnout. Doplním, že kopce mi dosud na bolavé paty/páteř nevadily. Rychlochůze po asfaltu po předešlých 12 kilometrech už ale trochu bolela. Všichni jsme ale poctivě makali a už chybělo doslova pár metrů a za pár sekund měl odjíždět motoráček.
Ač bychom vlak asi stihli, rozhodlo se, že přilehlá hospoda bude jistější a vidina piva a nějaké té prasárničky nebyla k zahození. Pravda, že jsem trochu mumlal, ale nakonec jsem byl za posezení rád. Abych nezapomněl, tak ten vlak, který zde jezdil kupodivu každou půl hodinu, měl 10 minut zpoždění. Nakonec jsme se v hospůdce pěkně rozšoupli a k pivu si dali i sladkou tečku. Po hodině jsme se vypravili na vlakovou zastávku. Po dvaceti minutách jsme seděli ve vlaku a po pár dalších minutách už byli na konečné v Josefově Dole. Po šesti a půl hodinách jsme dokončili svůj 13 kilometrový výlet na Protrženou přehradu, při kterém jsme zdolali 371 výškových metrů směrem vzhůru a 415 metrů opačným směrem z kopce. I malý čtyřnohý šikula náročný den s přehledem ušel. Radostně skočil do svého pelíšku na středním zadním sedadle a společně s námi vyrazil zpět do Prahy.
Pokud si nechcete nechat ujít další z našich výletů, sledujte náš web a sociální sítě Instagram a Facebook. Pod kapitolou jako obvykle najdete i Relive od Martinky a také náhled na naši trasu prostřednictvím portálu Mapy.cz.
Odkazy na trasu:
Zveřejněno: 11.08.22 v 22:00
Krátké výlety 2022
Zajímavosti
- I v Rudolfinum dávájí přídavky
- Přehrada na řece desné se stavěla 3 roky, ale vydržela pouze 10 měsíců
- Povoďnová vlna měla sílu 1,5% atomové bomby svržené na Hirošimu
- Přeci jen existují v ČR místa, kde se starají o skokanské můstky (Desná)
Sociální sítě
